V pátek večer, sama doma...Lebedím si. Poslouchám hudbu a pohybuju se nerušeně ve svém světě. Po příchodu z práce jsem nadšeně uklidila kuchyň a koupelnu (něco octem, něco sodou a jsem příjemně překvapená, asi se časem zbavím většiny čistících prostředků), vyprala pračku prádla a cítím se zase o něco víc doma. Potřebuju si svůj příbytek neustále organizovat, čistit, osahávat, abych měla prostor pro dobytí baterek. To je má bytostná potřeba. V posledních týdnech nebylo dost času a když se člověk vrací na místo, kde pod nohama cítí smítka a všude se válí "roznošené" oblečení, nejraději by utekl.
Včera plážový volejbal... S lidmi z práce. Já, člověk, který přetrpěl léta tělocviků s volejbalovým "plácáním" a jásal, že už nikdy více. Ne že by to se mnou bylo tak beznadějné, ale do příjemné hry to má daleko. Zato se hodně nasmějeme. A mám trénovat. Pche. Příště v družstvu, kde není můj šéf (první ze tří). Stačí, že dostávám instrukce v práci. Jestli tedy nějaké příště bude, že ano. Mimo jiné jsem při posportovním posezení u piva zbourala pár předsudků při konverzaci s "missí" sekretářkou pana starosty naší městské části. Nic není takové, jak si člověk myslí. Nic a nikdo. Každý to vidíme přes tu svou optiku a podle toho vykreslujeme svět. Přitom je většinou všechno jinak. Není nad heslo "nevytvářet domněnky" a žití v přítomnosti, kdy člověk prostě je a neplodí v hlavě minulé nebo budoucí konstrukce o fungování světa.
Žádné komentáře:
Okomentovat