NA CESTĚ

V poslední době je to tady na Bioarchitektce více obrázkové. Důvodů je několik. Za prvé - moje práce nyní obnáší tolik psaní, že mi na delší blogové texty nezbývá tolik energie, za druhé - o blogu ví čím dál více lidí z mého blízkého okolí a já jsem tedy ve sdílení zdrženlivější, a do třetice - mám pocit, že inspirace z oblasti zdravého životního stylu, zejména co se jídla týče, vás stejně baví nejvíc.

Ale udělejme výjimku. Zažívám totiž natolik speciální období, že mám potřebu se podělit.

Kdo mě sledují nějaký ten čas ví, že jsem na konci července loňského roku začala navštěvovat psycholožku. V intervalu každých 14 dní si dopřávám svou hodinku terapie dodnes a pokaždé se moc těším. Kdyby mi někdo vyprávěl příběh, který nyní žiju, loni touhle dobou, asi bych si myslela, že se zbláznil. Žila jsem si hezky, ale vlastně ve značné (a 'bezpečné') stagnaci. Řada věcí, která se mi za poslední dobu stala, mne vždycky děsila. Myslela jsem si, že bych je nezvládla, nebo by byly minimálně neskutečně těžké. Byly doby, kdy jsem měla pocit, že vystoupím-li ze vztahu, nastane apokalypsa. Nezvládnu to, zhroutím se, umřu žalem, neprosadím se, nebudu mít dost finančních prostředků, nenajdu ucházející bydlení, vhodného partnera a všechny možné další strachy. Inu, možná že člověk opravdu přitahuje věci, kterých se bojí, protože jsem nakonec všem těmto strachům čelit jednoduše musela. 

Dnes mám život zcela jiný a nepochybuji o tom, že jedním z důvodů je právě to, že jsem sama se sebou začala 'něco dělat'. 

Jsem poprvé sama za sebe. Dělám práci, která mě (docela) baví a každý den mi připravuje nové výzvy. Když je překonávám, dodávají mi neuvěřitelnou sílu. Sama si o všem rozhoduji - jak naložím s vydělanými penězi, jak naplním svůj čas, jaké věci si koupím, jaké jídlo si připravím, s jakými lidmi budu trávit svůj čas a jakou činností naplním svoje dny... Musím se vypořádat s chvílemi, kdy jsem jen já a nikdo další - mnohdy chvílemi smutku, nemožnosti sdílení, chvílemi, kdy se člověk necítí silný a potřebuje oporu, jenže ji nemá. Minimálně ne v té podobě, na jakou byl zvyklý - fyzickou přítomnost blízké osoby, na kterou se může kdykoli obrátit. Musí ji najít v sobě.

A to je ono. Nyní musím všem těmto věcem čelit, vypořádat se s nimi. Dříve jsem tyto strachy a zranění překrývala jinými věcmi, čerpala jsem z vnějších zdrojů - zejména ze vztahu a partnera. Když jsem se cítila slabá a neschopná, byl tu někdo, kdo mě podpořil a kdo utvářel zázemí. Člověk se vracel do bezpečí a mohl tedy všechna vnitřní traumata zase zatlačit do ústraní a ne s nimi bojovat. Všechno to ale byly jen náhražky, iluze, neřešení podstaty problému, volba té jednodušší cesty.

Když se musím těmto pocitům podívat v tváří v tvář, je to nepříjemné, ale zvládnu to... A každá taková zkušenost mě posune dál a dodá neskutečnou sílu. Člověk objevuje svůj potenciál, zjišťuje, že zvládne i věci, které se mu zdály příliš nepříjemné, těžké, nedosažitelné. Kamkoli si nastaví hranici, dosáhne jí. Záleží jen na tom, kam si ji stanoví. Všechno toto jde ruku v ruce s chápáním širších souvislostí, zranění a příběhů z dětství, které člověka ovlivnily. Řada uvědomění, hodně nepříjemných pocitů, na konci kterých přichází klid, smíření a úleva. Úleva a pochopení, že za to nemůžu, že můžu být naprosto sama sebou bez ohledu na cokoli, že nemusím nic ospravedlňovat, že mám hodnotu sama o sobě, že jsem krásná a můžu v životě dělat cokoliv mám ráda a cokoliv chci. Mám na to dostatek sil i potenciál. Nejsem ničím vina. Nemusím se za nic stydět.

Možná všechny tyto věty zní jako klišé. Když je ale začnete žít a cítit, je to neuvěřitelné. A já je cítím, byť třeba zatím jen v malé míře... Vím, že jdu po správné cestě - té mojí, a že mě na ní čekají neuvěřitelné věci. Tou hlavní je život, ne přežívání.

A praktické důsledky, které každý den cítím s čím dál větší intenzitou, přestože vím, že ještě zdaleka ne tak, jak bych mohla:

• nechávám věci přirozeně přicházet, ne je křečovitě plánovat a chtít, aby se staly určitým způsobem
• obecně jsem v životě víc uvolněná
• jsem víc otevřená novým věcem, událostem i lidem
• mám daleko menší potřebu lidi soudit a srovnávat se s nimi
• ráda věci otevřeně sdílím s dalšími lidmi
• nestydím se tolik jako dřív a projevuji se tak, jak to cítím
• přijímám výzvy a věřím, že je zvládnu
• svoje emoce vnímám jinak než dřív, vědoměji, cenné jsou pro mne i ty negativní
• hýčkám sama sebe a mám se ráda

A těším se, až všechny tyto body zvládnu naplňovat stoprocentně...

Novou zkušeností posledních dnů, která určila moje další směřování, je jedno zásadní pochopení. Pochopení, že existuje ještě jedna dimenze, než je přijímání nových a nových informací na intelektuální úrovni a následné analyzování, přemýšlení, chápání, vyjadřování pomocí slov... Tou dimenzí je prožitek a práce s vlastním fyzickým tělem. Vyjadřování tancem a pohybem, práce s dechem, s hlasem, kontakt s dalšími lidmi, vnímání energie. Všechny tyto pojmy jsem vnímala, ale jako prázdné. Dokud jsem teď na vlastní kůži nezažila, jak intenzivní dopad tyto věci mohou mít.  

Uvědomila jsem si, jak sami se sebou a naším tělem kontakt vůbec nemáme, jak jsme neuvolnění, svázaní... zkrátka se necítíme. Věci děláme mechanicky, někdy jsme od těla úplně odstřiženi, nedokázeme ho poslouchat, někdy ho i nenávidíme. Jako ženy nevnímáme svou ženskost, nedokážeme tělu věřit, že ví, co má dělat, nedokážeme ho respektovat a dopřát mu to, o co si říká, nevnímáme proměny během měsíce, které jsem pro nás naprosto zásadní... 

Uvědomila jsem si, že v tuto chvíli jsou pro mne tato témata stěžejní. Zkouším ženské kruhy, mohendžodáro - tantra jógu pro ženy, navštívila jsem Tantra festival, zkoumám ženskou cykličnost a ženské archetypy a nepřestává mne fascinovat, jaké věci v životě můžu ještě objevit. Jaké zdroje energie, radosti a svého vlastního potenciálu.  

Pořád přichází krásné události, zážitky a noví zajímaví lidé. Někdy mám přímo euforii, jak se život krásně tvoří, věci přicházejí ve správný čas a právě tak, jak si člověk přeje. Navíc vnímám, jak lidé reagují na mou proměnu. Cítím se jinak a dostávám adekvátní zpětnou vazbu. Jsou samozřejmě i těžší chvíle, kdy se člověk nechá semlet okolnostmi a upadá do nepříjemných pocitů. I to je potřeba přijmou a prožít, dovolit si to. 

A na této cestě k sobě samé mám parťáka, který mi dodává neskutečné množství energie a podpory. Ne přítele, ne partnera, někoho, pro koho neexistuje kolonka/definice/označení/nálepka. Nikdy bych si nemyslela, že tyto věci budu moci takovým způsobem sdílet a prožívat v totálním souznění. A protože vím, že tyto řádky bude číst, z celého srdce mu tímto děkuji.