pátek 26. října 2012

CO JE U MNE NOVÉHO

Jsem si plně vědoma naprosto tragické frekvence mých příspěvků. Komu tím způsobuji abstinenční příznaky se omlouvám, ale bohužel nemůžu jinak. Život mě v poslední době opravdu nenudí. Chystá mi jedno překvapení za druhým. Mám co dělat, abych se s nimi stíhala vypořádat. Spíše bych řekla, že někdy to opravdu nezvládám. 

Vše se zlomilo někdy v období, kdy jsem začala navštěvovat psycholožku (červenec). Nedokážu posoudit, jak dalece to souvisí, ale dle mých poznatků z duchovních a ezoterických oblastí si myslím, že velmi výrazně.



Terapií jsem odhadem absolvovala šest. Z každé odcházím více méně nadšená. Svým způsobem. Jelikož vždycky objevím velmi zajímavé věci. A to i přesto, že důsledky z nich plynoucí mnohdy vůbec příjemné nejsou. Samozřejmě někdy se vyplavují emoce, člověku je smutno a celkem mizerně. Obecně mám ale, z toho jak postupujeme, dobrý pocit. Myslím, že i paní psycholožka to cítí stejně. Mám již své pravidelné místo v jejím diáři, každých 14 dní. Pokaždé když přijdu, stane se od minulé návštěvy tolik, jakoby uběhly dva měsíce a ne dva týdny.

Téměř vždy se zabýváme aktuálními tématy, protože se jednoduše dějí hodně zásadní věci. Teprve na základě těchto událostí hledáme souvislosti třeba i v dobách minulých. Není to tak, že bych tam s úsměvem nakráčela s tím, že je vše ok a můžeme se odebrat na výlet do mého dětství hledat tam nějaké zajímavosti/problémy/příčiny.

Abych byla konkrétnější. Přehodnocuji svůj vztah, byť jsem si jím byla hodně jistá. Přehodnocuji celkově svůj životní směr. Někdy přemýšlím, jestli se nepostavit na vlastní nohy, být prostě chvíli sama, jestli nezažít tuto zkušenost. Do toho přišla nová nabídka práce. Nenápadný návrh od kamarádky, příjemný pohovor (do kterého jsem šla stylem "tak to jen tak ze srandy zkusím") a najednou jsem přijata a musím se rozhodnout, zda do toho jít, nebo ne. Jedná se o místo redaktorky v odborném časopisu. Ze stoprocentního přesvědčení, že je to dobrá výzva a příležitost, jsem najednou uzlíček nervů, že to nezvládnu, že se vzdávám nečeho cenného, že už jsem si zvykla, nekteré věci se mi v aktuální práci líbí, nastavila jsem si fungující systém a mám tam ty lidi ráda, navíc se děsím, že mě to nebude bavit a milion dalších věcí. Ukázalo se, že ve finančních podmínkách jsme se úplně nepochopili. Moc bych si tedy nepolepšila. Když ano, pouze za výborně odvedenou práci. A to, že budu dobrá dopředu odhadnout nedokážu. Sázet se mi na to nechce. Poslední dobou je moje schopnost koncentrovat se na práci na bodu mrazu. Do workoholika mám daleko. Není to prostě ta úřadová jistota za každých podmínek. I když to, že si na sebe pletu tak trochu bič, byl na začátku záměr. Muset pracovat víc, víc používat angličtinu, muset řídit auto... To vše byl pro mě potenciál pro zlepšení mých schopností. Pak se najednou leknu a spadnu do paniky a hysterie, že to nezvládnu.

Vlastnost, která mi teď neskutečně komplikuje život, je NEROZHODNOST (daná jakýmsi pudem sebezáchovy pramenícím z nedostatku sebevědomí). Jsem zaseklá na jednom místě a nedokážu vyvodit jediné definitivní rozhodnutí. Je to nanejvýš psychicky vysilující. Přijdu si jako blázen, který neví co chce (a zároveň je srab). Nálady se mi velmi rychle mění a s nimi i moje stanoviska k celé situaci. Naprosto panicky se bojím vzdát čehokoli v přítomnosti ve prospěch něčeho nejistého v budoucnu. Někdy se (již z čirého zoufalství) snažím odpovědnosti zbavit, nebo ji přenášet na okolí (tím, že se do nekonečna ptám na jejich názor, abych se jím mohla řídit a poté to případně mít na koho svést), a přitom vím, že to nefunguje... je to zbytečné, nezralé a někdy až trapné. A jsem to já, kdo žije svůj život a kdo má v rukou to, jak bude vypadat. Je krásné i děsivé zároveň, si toto uvědomovat...

Takže mi držte palce. Nevím, jak tohle všechno dopadne. Nezbývá než doufat, že ať to bude jakkoli, bude to vlastně dobře.

4 komentáře:

  1. Přeju hodně síly ať všechno zvládneš a hlavně a't se rozhodneš dobře a jsi spokojená :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Držím palce. Já bych v takové situaci měla rovněž potřebu "svést" to na někoho - volila bych kartářku. Tak ať se daří!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky mě to už napadlo :) Ale jsem k tomu mírně řečeno skeptická. Myslím, že bych ta rozhodnutí měla udělat sama, zkrátka k nim dozrát a být si jistá (což se zdá být někdy nadlidský úkol). Každopádně díky!

      Vymazat